Máničky a soudruzi

Proces s Rudolfem Slánským a dalšími vrcholnými představiteli stranického a státního aparátu byl jedním z vykonstruovaných procesů (tzv. monstrprocesů) probíhajících v rámci komunistického bloku 50. let. Proces s tzv. protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským byl dlouhodobě a důkladně připravován československými bezpečnostními, stranickými a justičními orgány a měl několik cílů. Proces byl především zkonstruován na výstrahu a varování všem komunistickým státům proti odchylkám od sovětské politiky. V důsledku jugoslávsko-sovětské roztržky (Jugoslávie pod vedením Josip Broze Tita vystupovala v zahraniční politice nezávisle na Moskvě a narušovala tak sovětskou hegemonii ve Východním bloku) přišel J. V. Stalin s teorií nepřítele uvnitř strany a mezinárodním protisovětským spiknutím.

Dalším důležitým aspektem byl antisemitský podtext procesu, jedenáct ze čtrnácti obžalovaných bylo označeno jako osoby židovského původu. To souviselo s politikou na Blízkém Východě, kde se SSSR snažil přechýlit na svou stranu Izrael, ten ovšem v průběhu první arabsko-izraelské války zaujal proamerický postoj, a proto se SSSR následně zaměřil na podporu některých arabských režimů. Když Sovětský svaz ztratil možnost ovlivnit politiku Izraele a zaujal proarabské stanovisko, byla zároveň zahájena i antisemitská propagandistická kampaň. Tento postoj také později ovlivnil výběr obžalovaných v procesu se Slánským, který byl jedním z podporovatelů československé pomoci vznikajícímu státu Izrael.

Ve dnech 20.– 27. listopadu 1952 tak po zdlouhavém vyšetřování, během nějž byli obvinění podrobování krutému fyzickému a psychickému násilí, probíhalo před Státním soudem v Praze veřejné soudní přelíčení, během kterého zaznívaly z úst obžalovaných naučené a vynucené odpovědi přesně podle detailně připraveného scénáře. Senát za předsednictví JUDr. Jaroslava Nováka uznal všechny obžalované vinnými. Rudolf Slánský, Bedřich Geminder, Ludvík Frejka, Josef Frank, Vladimír Clementis, Bedřich Reicin, Karel Šváb, Rudolf Margolius, Otto Fischl, Otto Šling a André Simon byli odsouzeni k trestu smrti oběšením; Artur London, Vavro Hajdů a Evžen Löbl byli odsouzeni k trestu doživotního vězení. Za účelem náležitého propagandistického využití procesu byl pořízen zvukový a filmový záznam. Vybrané části zvukového záznamu průběžně vysílal Československý rozhlas.

Rudolf Slánský, důsledný organizátor KSČ a nemilosrdný likvidátor opozice v Československu po roce 1945 a 1948, který spolu s Klementem Gottwaldem pozval do Československa sovětské poradce, jimž dali autoritu nad inscenovanými politickými procesy, se tak nakonec sám stal jejich obětí.

Cestovatelský semafor mezi lety 1948 - 1989 vypadal zhruba následovně:

Cestování do zahraničí bylo především podmíněno vlastnictvím cestovního pasu, což bylo samo o sobě komplikované a pro některé občany přímo nedosažitelné - například pro kritiky režimu nebo ty co měli rodinné příslušníky emigranty v zahraničí. Pokud už člověk měl štěstí že platný pas vlastnil, musel ovšem absolvovat byrokratické kolečko k získání dalších povolení - výjezdní doložky a případně devizového příslibu, kde naděje na jejich obdržení byla často na úrovni výhry ve sportce.

Výjezdní doložka byl v podstatě způsob, jakým kontrolovat vycestování nepohodlných osob za hranice i přesto, že měly platný cestovní pas. Žádost musela být schválena celou řadou různých osob, počínaje výborem komunistické strany na pracovišti, ředitelem školy, uličním výborem KSČ apod. Devizový příslib pak bylo písemné povolení čerpat devizové prostředky zahraničních měn nutné k výjezdu do nesocialistických zemí (včetně Jugoslávie). Výměnu peněz povolovala Státní banka československá a průměrná čekací doba pro nestraníka byla v období normalizace i několik let, ročně se totiž dočkala pouhá 4% žadatelů. Problémem také bylo, že banka dovolovala vyměnit si jen velmi omezené množství cizí měny, takže lidé si často další cizí měnu před cestou nakupovali u tzv. veksláků a pak trnuli, aby tyto peníze u nich nebyly na hraničním přechodu z Československa při prohlídce objeveny (držení deviz bylo totiž nelegální).

Většina občanů Československa se tak spokojila s výlety po zdejší krajině a vyjet k moři do Bulharska, či k Balatonu do Maďarska byl velký svátek. Nejvíce českých turistů využívalo služeb cestovních kanceláří na výjezd do NDR či po nelehké organizaci do Sovětského svazu. Luxus socialistického východu našli turisté na Krymu v Soči a exotiku třeba na Kubě, to už se ale podařilo opravdu jen prominentům. Jugoslávie byla vysněnou destinací, do které však nebylo vůbec snadné se vydat. Titův socialistický režim na Sovětském svazu relativně nezávislý a fungoval o něco svobodněji, emigranti tedy nejčastěji volili tuto zemi jako cestu ke svobodě, a o to složitější bylo získat výjezdní doložku právě do této destinace.

Během léta a podzimu 1966 bylo násilím ostříháno téměř čtyři tisíce mladých mužů. Dlouhovlasým byl zakazován přístup do škol, do restaurací, do vozů městské hromadné dopravy.

V době normalizace se objevila kampaň pod výmluvným heslem „Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás“. Vlasatci byli líčeni jako nepřátelé režimu, alkoholici, narkomani a zločinci. Až do pádu režimu v roce 1989 pokračovaly i přímé útoky na máničky, byly vyhazovány ze škol, práce, zatýkány atd. V roce 1974 bylo v Rudolfově zbito několik stovek mániček, které přijely na koncert skupiny The Plastic People of the Universe.

Opatření mnohdy přinesla opačný výsledek, než komunisté zamýšleli. Perzekuce a násilí nakonec vedly k tomu, že mnozí z řad mániček se začali vůči režimu vymezovat, ač se původně o politiku nezajímali. Navíc masivní kampaň ve sdělovacích prostředcích paradoxně udělala komunitě mániček reklamu, a mnoho mladých mužů se s nimi začalo identifikovat.

Režim ve snaze si získat mladou generaci plně kontroloval a využíval populární hudbu. Všechny texty písní musely projít schválením censora. Závadný text nebo jeho část musel být upraven. Bylo stanoveno povinné procento sovětských písní, které muselo být v rozhlase odvysíláno.

Ti zpěváci, kteří byli povoleni, museli svou loajalitu k režimu čas od času projevovat veřejně účastí na festivalech politické písně. Plusové body přinášelo také veřejné vyjádření k politickým událostem, např. odsouzení Charty 77 (tzv. Anticharta).

Režim pořádal gigantické hudební festivaly jako "Zlatý palcát" (vojenská tématika), "Děčínskou kotvu" nebo "Bratislavskou lyru". Na druhou stranu byl v pozdějších letech nucen trpět některé neoficiální setkání interpretů zvláště country hudby. Velké množství skladeb a interpretů bylo šířeno neoficiálně pomocí magnetofonových nahrávek nebo zahraničním rozhlasem.

Cestou, jak vytvářet hity i v socialistickém Československu, byly cover verze. Využila se hudba, vytvořil se nový český text a hit byl na světě. V materiálu ideologické komise ÚV KSČ z dubna 1983 se dočtete: „Primitivní texty a jednotvárná melodie nenutí mládež na Západě myslet na každodenní život. Odvádí je od třídního boje, od politiky(…) A toto umění se snaží propašovat k nám prostřednictvím různých kanálů.“ Vybudovat kulturu odstřiženou od ,dekadentní‘ kultury Západu se ale nakonec ukázalo jako nereálné.“

Charakter plánovaného hospodářství v kombinaci s limitovaným zahraničním obchodem a nedokonalým zásobováním určovaly podobu těch skutečných pultů v obchodech - ty nejenže většinou neodpovídaly poptávce, ale nelze hovořit ani o dostatku. Zatímco základní potraviny a zboží nižší kvality byly vcelku běžně dostupné, chtěl-li někdo kvalitní maso, kosmetiku, elektroniku či exotické ovoce (v období Vánoc), musel si buď vystát pořádnou frontu,vyčkat v pořadníku, nebo mít v dané prodejně známého, které mu zboží “schoval pod pultem”. Nedostatkové zboží je tedy pojmem, který k období komunismu v Československu neodmyslitelně patří.

Zvláštní kategorií pak bylo zboží dovážené, které se dalo sehnat pouze v Tuzexu (síti obchodů, ve kterých se za valuty zahraničních měn nebo tuzexové poukázky (tzv. bony) mohlo koupit zahraniční (zejména západní) zboží, případně zboží určené pouze k exportu, které nebylo v normální síti prodejen k dispozici; název Tuzex bylo zkratkové slovo utvořené ze slov tuzemský export). Existovaly ale i výjimky, některé zboží západních značek se smělo pod licencí vyrábět i v Československu, jedná se např. o kosmetiku značky Nivea, zubní pasty Elmex či limonády Coca-Cola. Nutno dodat, že toto zboží bylo obvykle méně dostupné a podstatně dražší než tuzemské výrobky.